Máj 1969
Narodila jsem se 9. května a to mě jako malou holku v 60 letech minulého století naplňovalo blažeností, neboť málokdo se mohl těšit v měsíci svého narození takovým oslavám, jako já.
Milovala jsem stavění a kácení máje, májové průvody s mávátky, alegorické vozy s roztodivnými výjevy a hlavně pochodující pohraničníky s krásnými německými ovčáky. Jediné, co mě nebavilo, byla vojenská přehlídka v Moskvě, kterou rodiče 9. května dopoledne sledovali pozorněji než oblíbený seriál Tři chlapi v chalupě nebo Sága rodu Forsthytů. Z těch sevřených šiků a atomových hlavic jsem měla, nic naplat, nepříjemný pocit. Matka, ač logicky nevoják, zasvěceně komentovala kvalitu a množství zbrojního potenciálu našeho Velkého Bratra a občas se nechávala unést, když volala na otce : „Podívej se, Véno na ty rakety ! Sověti už válku nedopustí ! a „Kluci moji zlatí !“ Těmi „zlatými kluky“ však neměla na mysli ty fosílie na tribuně, ale mladé pochodující vojáky, doufám…
Tatínek Véna, bývalý příslušník československé lidové armády, čímž logicky voják, tolik nadšení neprojevoval. Sice souhlasil s proklamovanými jistotami, ale zároveň pokukoval po studené plotně v obavách, aby manželčino militantní nadšení nezhatilo sváteční oběd. To se však nikdy nestalo, neboť maminka byla sice dobrá soudružka, ale hospodyně také.
Moje obliba oslav májových událostí roku 1945 však vzala za své, když k nám v srpnu roku 1968 ti „kluci zlatí“ napochodovali podruhé. Matka, která věřila v SSSR jak v evangelium, pomoc spřátelených vojsk v pozdních nočních hodinách uvítala nadšenými ovacemi, což sousedi nesli značně nelibě, a já se pak druhý den bála vyjít z domu.
Bylo mi 14 let a ocitla jsem se v opozici k rodině. Pokus o trest za mé názory se odvíjel podle následujícího schématu : Vlasy zkrátit – sukně prodloužit, nikam nechodit ! V praxi to znamenalo, že mě mamina marně honila kolem stolu s nůžkami za účelem ustřihnout mi dlouhé, do očí padající vlasy, a poté povolila mnou neuměle zkrácenou sukni , což jsem obratem zase napravila.
Po všech marných snahách odvrátit okupační katastrofu všeříkajícími protiruskými nápisy (to mi šlo dobře) nebo zmatení okupantů přesměrováním ukazatelů (na to byli potřeba hlavně starší kluci), srpen utekl a začala škola.
Nástup do deváté, studijní třídy (tuto novou nerovnostářskou instituci, výdobytek obrodného procesu, ještě nikdo nestihl zrušit) byl poznamenán okupací tak, že lze jen stěží pochopit, jak vedle sebe mohl fungovat vzdělávací proces a atmosféra vzteku, vzdoru, zoufalství a přechodných záblesků naděje. To samozřejmě mluvím hlavně o našich učitelích – my jsme ty jejich nálady buď nasávali jak houby nebo nevnímali, asi jak kdo.
Já jsem tedy rozhodně nasávala a když v dubnu roku 1969 naše oblíbená, mladá a krásná dějepisářka Irena vešla do třída a řekla: „To je konec, děti, největší svině je v čele státu! “, pochopila jsem, že se 1. tajemníkem Komunistické strany Československa a tím i nejmocnějším mužem v republice stal Dr. Gustav Husák, a že spadla klec. To bylo bezesporu tragické, ale za nedlouho začal květen, což sice již pro mě rozhodně nebyl ten slavný měsíc výše popsaný, ale byl to měsíc mých 15-tých narozenin. Takže na pozadí té doby, co vymknuta z kloubů šílí, bylo pro nás stěžejní uspořádat : Můj první mejdan.
Ten se konal v bytě u Jany, neboť moji rodiče své stanoviště prakticky neopouštěli nikdy a mejdan v bytě mého bydliště se tudíž jevil nemožným. Těšily a připravovaly jsme se na tu akci důkladně. Dodnes nechápu, proč jsme pro 5 dívek nakoupily tolik alkoholu a bohužel tak rozmanitého…. Druhý den mi bylo špatně, strašně špatně.
Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z té první „dospělé“ zkušenosti a dostavil se další šok v podobě pozvánky na schůzi Leninského svazu mládeže, kam mě mamina bez mého vědomí přihlásila, a který sdružoval prokomunisticky a prosovětsky orientovanou mládež. „Nikdy“ ječela jsem na celý barák , „nikdy mě tam nedostaneš mezi ty kolaboranty…“ Představa, že bych se já, organizátorka peticí a autorka protestních pamfletů proti okupantům, byť jen v lokálním měřítku, stala členkou něčeho takového, byla neúnosná. Matka tedy lakonicky prohlásila, že tedy dobrá, nemusím tam docházet , ovšem potom nepůjdu již nikdy nikam, zejména ne na koncert imperialistické zpěvačky Joan Dugan, který asi nestihli zrušit, a na který jsme se já a všichni pro mě důležití lidé intenzivně připravovali a bylo nemyslitelné se nezúčastnit.
Dnes jen těžko pochopím, proč jsem se prostě ten večer nesebrala a tajně nevydala na vytoužený koncert. Pokoj jsem měla v mansardě našeho domu, rodiče by si určitě nevšimli příprav a možná ani nedovoleného opuštění lokality. Pokud by to zjistili , těžko by mě pronásledovali a odchytili, následoval by pravděpodobně jen „világoš“ po návratu. Bohužel se mi v té době jevilo jediné možné řešení – sebevražda, a to pomocí léků. Zvolila jsem otcovy protirevmatické. Jak je z tohoto textu zřejmé, zamýšlený čin se nezdařil. Ale účelu bylo dosaženo, já na koncert jít směla, ale bylo mi tam po těch prášcích hůř než po prvním mejdanu. Tu slavnou Joan Dugan už si moc nevybavuji, ale jako předskokani tam hráli a zpívali Paleček a Janík a jejich „ Hele lidi, nechte chvíli zmatku….“ byla taková jiskřička optimismu a naděje v tom všem.
Jarka Jendrisková
Vzpomínka na (ne)jednu venkovskou zabijačku
Únor je měsíc divný, někdy už ani není zimní a jaro přitom také v nedohlednu... Jediné, co je na něm zajímavé, je masopust a zabijačky.
Jarka Jendrisková
Zapomenuté české filmy
Také už jste několikrát viděli téměř vše, co dávají v televizi na všech programech, pokud to ovšem nejsou úplné stupidity? Máte rádi české filmy a jste přesvědčeni, že je už všechny znáte ? Může a nemusí to být pravda.
Jarka Jendrisková
Jak jde kroj, tak se stroj… aneb módní hity a módní úskalí
„Jak jde kroj, tak se stroj“, říkávala máti, když jsem se v pubertálních letech bláznivě smála modelům a účesům na fotkách z jejího mládí. "A neškleb se, jak potrhlá, však ty tvoje mini a grisle (rifle) taky nejsou žádná krása. "
Jarka Jendrisková
Jsou světla, která nevidíme a seriály, které vidět nemusíme.
Kniha Anthonyho Doerra Jsou světla, která nevidíme mě uchvátila a potěšilo mě, že bude převedena na filmové plátno, lépe řečeno na seriálovou obrazovku, nicméně těšení bylo provázeno obavami, jak to dopadne...
Jarka Jendrisková
Kdo se bojí klasiky aneb Karel Čapek se na nás dívá…
Ten, kdo se bojí klasiky, určitě není členem našeho čtenářského klubu, neboť na přání jeho členek jsem si na příští setkání připravila Karla Čapka. Tak proč se nepodělit i s vámi...?
Jarka Jendrisková
Busem do Chorvatska aneb Pekelná jízda
Chorvatsko - tak krásné a tak blízko...., tento slogan cestovních kanceláří je kupodivu pravdivý, ale pozor, ať vás nezláká k cestě k vysněnému cíli autobusem.
Jarka Jendrisková
Směšné lásky pro celý život
Smyslem života je bavit se životem, a je-li život na to příliš lenivý, nezbývá nám, než ho trochu postrčit. Člověk musí neustále osedlávat příběhy, ty střelhbité klisničky, bez nichž by se ploužil v prachu jak unuděný pěšák.
Jarka Jendrisková
Paní profesorce s láskou
Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou. (Jan Amos Komenský)
Jarka Jendrisková
Kdo se bojí klasiky - starší bratr "Formanova Amadea"
Já oslepím své koně, zradím cokoliv, Když jen kývneš, když se mihneš na schodech. Tak podívej se na mě, na jezdce o holi, už bych oslepil svý koně , zradil cokoliv ...
Jarka Jendrisková
Vánoce u našich aneb věčné návraty
Věčné návraty nemusí mít jen důstojná klasika, tak se zkusme nezlobit na norský seriál Vánoce u našich, který vám může zpříjemnit adventní čas, že hlavní hrdinka Johanna vypadla z oka Bridget Johnson.
Jarka Jendrisková
První sníh
První sníh, přestože je studený, nikoho chladným nenechá. Je v nás ukrytý a touto dobou se zaručeně objeví .Tak mu zkusme naslouchat.
Jarka Jendrisková
Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami ...( Jan Skácel )
Myslíme na ně, ne pouze 2. listopadu, byli nám drazí, i když se to někdy s nimi nedalo vydržet. Jsou němými svědky našich životů, cenzory našeho svědomí, partnery nekonečného dialogu. Už znají odpověď na všechny otázky.
Jarka Jendrisková
Sobota u Šrámků....
Nenavštívit rodný dům Fráni Šrámka na náměstí v Sobotce nevadí, genius loci jeho veršů bude s vámi cestou ze Sobotky po dlouhých lukách směrem na hrad Kost.
Jarka Jendrisková
Když dojde blogerce, která se chtěla věnovat hlavně kulturní rubrice, dech …
Co psát v době, kdy dochází inspirace, kdy je mi trapné nereflektovat současnost a schovávat se pod klasikou, které se stejně nikdo nebojí, protože je mu většinou ukradená... O čem psát, aby to mělo smysl?
Jarka Jendrisková
Muž jménem Ove
Sleduji novinky a nevyhýbám se klasice, čtu literaturu faktu, historické romány, krimi domácí i severské, milovaného Kunderu, fascinujícího Iana Mc Ewana i skvělou Delphine Vigane... Tak jak mně mohl uniknout Backman a jeho Ove ???
Jarka Jendrisková
Kdo se bojí klasiky
Lvíče, aneb Flirt se slečnou Stříbrnou. Píši Vám Karino, a nevím, zda jste živa , " a tak k Vám pro jistotu vyplouvám...“
Jarka Jendrisková
Jarek Nohavica v Litoměřicích - jen jednou nohou na severu
Jaromíra Nohavicu jsem dosud viděla a slyšela na živo jen jednou. Bylo to v Ústí nad Labem, dobře před 20 lety, v Národním domě, jehož sál nepatří k největším.
Jarka Jendrisková
Inventura růží
Jak napsat báseň? Pomalu a než se setmí, se bát.... Nebo v noci .... A pak ráno už nic neměnit, vždyť není čeho se bát......
Jarka Jendrisková
O jménech
V dobách mého raného mládí (60 a 70 léta) měl zvláštní křestní jméno málokdo. My holky jsme byly Jany, Jarky, Jitky, Hany, Dany, Mileny, Jiřiny, Aleny, Věry, někdy i Ireny , Evy, Květy, Zdenky a Vlasty...
Jarka Jendrisková
Labské variace, řeka v čase (léta šedesátá až sedmdesátá)
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní jsou lidé narození v rovinách, jiní jsou horalé a jiný je ten, komu od narození do dospělosti hučí do uší moře. Já jsem se narodila a vyrostla u řeky.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 54
- Celková karma 26,49
- Průměrná čtenost 709x