Sen o vílách a rusalkách

Znáte ten pocit, ten zvuk? V lese, u jezera, u řeky?  To chvění, které náhle zmizí dřív, než si ho uvědomíte? Tak to byly ony. 

Můj vztah k nadpřirozeným bytostem byl v mém dětství jednoduchý.  Boha   a spol. (tím spol. mám na mysli  Jeho základní  příslušenství,   čítající  jakéhosi nepochopitelného  Ducha Svatého, pak Ježíše, Marii, apoštoly,  různé svaté, atd.)  jsem  jako dítě, díky ateistické výchově, moc  neznala.  Nejznámější   pro mě byli čerti a Mikuláš, neboť ti se osobně dostavovali každý  rok pravidelně 5.  prosince. Bála jsem se jich, pravda, ale bála jsem se krásně a vlastně jen tak maloučko, protože jsem byla hodné,  šprtavé dítě, co nemělo jinou touhu, než potěšit maminku. Co by  mi v mé situaci ti směšní hastroši  v bílém  a černém podivném oděvu,  co ke všemu  vypadali  jako  sousedovo  kluci   nebo  jako můj brácha,  mohli  udělat ?    Drmolili „huliky, buliky, uč se a poslouchej  maminku a tatínka“   a maminka  řekla,  že  „ona se učí a poslouchá“    a byl konec představení.  „Navalte výslužku“, říkala jsem si v duchu a těšila se na   pomeranč, ořechy  a čokoládu Milenu.

Ani v andělech jsem neměla jasno. Velcí andělé se mi jevili divní svou  bezpohlavností, ale jejich zdůrazňovaná krása mě nutila k úvahám, zda  vypadají  jako má    starší sestra   nebo  Jean Marais, kterého tehdy  obdivovala. Malí andílci   pak  sice byli roztomilí,  vyhlíželi jako děti,  ale   byli  zase příliš baculatí,  skoro jako já,  a to bylo špatně, to  mě nebavilo.  

Mě zajímaly víly a hlavně rusalky, protože ty přece žijí  u vody! Kdo se narodí   a  vyroste u řeky jako já, nasákne vodou na celý život. Nemám  a nebudu  mít     z vody strach, ráda se na vodu dívám, ráda jsem  u vody, ve vodě,  na vodě…….. Na řece,  na jezeře,  na přehradě,  na rybníku, u  moře  (oceán mi  zatím dopřán nebyl) , tam všude jsem šťastná.

Kdesi  v mém  hlubokém  podvědomí  se skrývá  kniha  o vílách a rusalkách    a už si  nepamatuji, jestli mi ji četla maminka nebo já sama, jako jednu z mých prvních knih. Byly tam ilustrace, které mě ovlivnily na celý život, přestože si je přesně nepamatuji. Vybavuji si jen tu naprosto dokonale zachycenou atmosféru kouzelných příběhů těch nadpozemsky krásných    a  křehkých bytostí,  ty dlouhé vlající vlasy, ano vlající,  nikoliv smáčené, přestože to byly rusalky.  Jak bych si přála tu knihu znovu vidět – nebo raději ne ?  Co  je ve vzpomínkách a fantazii,  by tam možná mělo zůstat…..

Záznam divadelního představení Dvořákovy Rusalky, sledovaný mýma  osmiletými vytřeštěnýma očima v pozdních večerních hodinách, kdy  oba rodiče upadli do zaslouženého spánku, mou lásku k rusalkám jen znásobil. Brzy poté na mě Československá televize nastražila adaptaci Malé mořské víly  a   celoživotní závislost  na vílách byla  dokonána.

V pozdějších letech, protože jsem se svou zálibou nechtěla být sama a  s dospělými a pubertálními  vrstevníky  o tomto tématu mluvit jaksi nešlo,   vyprávěla jsem svým malým neteřím snové  příběhy   o království vodních králů a  rusalek. Ty jejich oči, když jsem jím líčila, co se skrývá pod hladinou řeky Labe, vidím dodnes.

 Pak šel čas, a tolik cest a tolik míst, lesní tůně a horská jezera……   Vždy  je tam vidím , vždy tam jsou , tak jemné, vlající, průsvitné, neuchopitelné,  a když je   právě nevidím, nevadí, asi  zrovna odběhly, vždyť nedaleko je další jezírko a tůň ….

A nikdo neví, co je jejich role, zda jsou jen rusovlasé, říční, jezerní nebo snad … zlé… ?  Ne, ty  mé  Rusalky nejsou zlé, jak tvrdí   některé zdroje,  nebyly prokleté  ani nespáchaly sebevraždu,  a  když si  češou své nádherné rusé dlouhé vlasy, nezpůsobí povodeň. Mé rusalky jsou sen, sen o  jejich  kráse a mé nikdy nenaplněné touze,  sen, který se  spolehlivě spustí jak film, když uvidím tu pravou  vodu.

A před dvěma lety jsem ji zase viděla,  v Jizerských horách  na Jizerce,  tu „pravou vodu“, ale tentokrát ne v hlubokém lese, který se na chvíli roztrhne, abychom viděli jezírko, zde to bylo jinak! Vše bylo jinak,  obloha byla neskutečně   blízko,  vzduch  se nehýbal  a   nebyl zde  běžný les, ale   kosodřevina,  nádherně tajemná, jezero vystřídal  jen   pouhý  potok,  ale jaký potok!  Rudohnědá říčka, se  točí a svíjí, jako kdyby je volala, aby s ní tančily a vlály, mizely a zjevovaly se,  a nabízí jim možnost  kdykoliv uprchnout, mají kam, a zase se mohou vrátit,  a  tančit a tančit  v jejích meandrech do nekonečna…. Poprvé na Jizerce a hned se  můj sen objevil v   nových kulisách. Pokud je milujete  jako já, jeďte  v létě za nimi, jsou tam  a  čekají jen na vás…