O jménech

V dobách mého raného  mládí  (60 a 70 léta)  měl zvláštní křestní jméno málokdo. My holky jsme byly Jany, Jarky, Jitky, Hany, Dany, Mileny, Jiřiny, Aleny, Věry, někdy i Ireny ,  Evy, Květy, Zdenky a Vlasty…   

A kluci se jmenovali Petr, Pavel, Franta, Mirek, Jirka, Jarda, Láďa, Zdeněk, Karel, někdy i Miloš a Luděk.

Někoho možná překvapí, že zde neuvádím česká, klasická a dnes oblíbená jména jako jsou : Marie, Anna, Anežka, Jan, Josef  nebo Václav.  To je proto, že tato křestní jména byla tehdy považována za zastaralá, nemoderní a dávala se  výjimečně, hlavně  v rodinách se silnou tradicí (znám i 5 generací Josefů – móda „nemóda“).   Moji spolužáci tehdy tato jména většinou nenosili.

 Zde je na místě zdůraznit, že se dnes běžná křestní jména s biblickým odkazem, jako např. Sára, Ester, David nebo jména tkzv. staročeská: Lukáš, Martin, Vojtěch, Tomáš, Matěj, Krištof, atd., se v té době nevyskytovala téměř vůbec. Alespoň já jsem nikoho takového neznala.

Takže asi není těžké odhadnout, že pokud se v těch letech objevil mezi vrstevníky, kde jinde než ve škole, někdo, kdo měl jméno jiné, zvláštní - získal pozornost, jako vše co bylo jiné a zajímavé. Speciálně já jsem vždy byla na křestní jména vysazená a nikdy jsem neodpustila svým rodičům, že mi dali tak fádní křestní jméno, přestože zvažovali pojmenovat mě po babičce Tereze.  Bože, jak by mi to jméno slušelo.  Byla bych jediná Tereza  široko daleko,  ve škole základní i střední, i na svých pracovištích budoucích.  Ale to ne,  báli se mi údajně „ zkazit život“ takovým  starodávným jménem“ v té  „úžasné moderní době 50-let“. Ze stejného důvodu nepojmenovali svého syna jménem  Gabriel (po otci ) i rodiče  mého muže a nazvali ho bohužel  stejně  jako mě, „hezky česky“ Jaroslav. Jeho to sice na rozdíl ode mě moc netrápilo, nicméně občas si   Jarda a Jarka  spolu  při sklence říkali, že kdyby  se jmenovali  Gabriel a  Tereza, mohl se ten život jinak vyvíjet.

 Nikdo z milovaných literárních a   filmových  hrdinů  mého dětství a dospívání   se také  rozhodně nejmenoval Jarda,  Láďa nebo Milan.  To platí samozřejmě i o ženských postavách. Znáte snad  nějakou  Jarku  nebo  Jiřinu  v dobrodružném filmu nebo románu?  Vždy jsem nějak tušila důležitost  jména  pro  život  člověka, pro to čím se stane a jak jej budou ostatní brát a hodnotit. Bylo mi samozřejmě jasné, že hezký  a chytrý  Jarda  je lepší  než hloupý a škaredý  např. Daniel   a   třídní kráska Jana  by neměnila s malou tlustou Alexandrou.  Jenže takové protiklady v praxi moc nenastávaly. Naopak, povedlo se mi  mít  první, ještě dětskou  lásku  jménem  Rudolf  (krásný vysoký  blonďák se zelenýma očima)  a já jsem si to jeho jméno psala donekonečna do notýsku a  neustále jsem ho oslovovala Rudo, abych si užila zvuk toho jména. Co se kamarádek týká, měli jsme v průběhu let na základní škole jen tři holky s výjimečnými jmény: Petru, Vendulu a Tony,  všechny byly hezké a jejich jména jim přidávala plusové body. Ze školy střední si pamatuji krásnou a výstřední Lianu, ze které jsme byly všechny úplně hotové.

V pozdějších letech  době jsem si nemohla nevšimnout, že jiná než běžná křestní jména se dávala v rodinách  umělecky založených a  nekonformních k  totalitní moci, tehdy jsem poznala první Allany, Waldemary, ale i Hynky a Jáchymy.  Když jsem se jednoho nositele takového jména ptala, co přimělo jeho rodiče k takové volbě, řekl mi, že to byl jediný způsob, jak se odvážili vymezit se  proti „nim“.

Také naši oblíbení čeští spisovatelé nešetřili plejádou netypických jmen,  Páral hýřil jmény jako Viktor, Edita,  Zita,  Alex,  Darina, atd.  a porevoluční Viewegh v tom svými Olivery a Kvidy   pokračoval. Tak to mě vždy těšilo, že jsem s tou posedlostí po jiných, zajímavých jménech nebyla sama,  a že to asi  má nějaký hlubší význam.

Jak šel čas měnila se  naše společnost a měnila se i jména.  Lenky, Tomáše, Radky, Martiny, Renaty  a  Moniky šedesátých let vystřídali Markové, Davidové, Michaely, Kláry a Žanety let sedmdesátých a osmdesátých,  Angeliky, Brigity, Jessicy  a Patricky pak nahradili  Aničky, Barborky, Kubové a Honzové,  ale také Sofie, Laury  a  Mii.   Škála jmen je  dnes tak široká, že  už  těžko někdo svým jménem spolužáky oslní.  Asi ta fascinace jménem patří do minulosti, jako mnohé další, to není pro mě  smutné, to je normální a nevadí mi to.  Co mi ovšem velmi vadí, je to, jak současný lidový jazyk  se  jmény  nakládá. Mám na mysli  používání  tkz. „domáckých  tvarů“, pokud mi rozumíte (to je termín z křížovek).

Já jsem ani v dětství neměla ráda  když někomu říkali  Anča, Božka, Mařka   a „Jarča“ mi nesměl říci vůbec nikdo! Jenže mně ani na mysl nepřišlo, že se stejným způsobem budou jednou  potvořit  i ta jména jiná, cizí nebo zvláštní.   Pro mě je  nepochopitelné, že rodiče hodiny listují kalendářem, dohadují se o jméně a pak, když vyberou krásná  jména: Monika, Veronika, Dominika, Sabina,  říkají  všichni  těm dívkám  „Monča, Verča  a nedej bože i  Domča  a Sabča“! „Vidíte a slyšíte, jak je to strašné ? Tak to už by byla přece přijatelnější   ta česká Anča nebo Jarča. U kluků je to o něco lepší, ale také jsem znala Reného, kterému doma říkali „Renda“. Vždy jsem se ptala jeho matky, proč ho radši  nepojmenovali Václav, vždyť „Venda“ by bylo pak přirozenější.

Ale já si skutečně na osud neztěžuji, odměnil mě po letech přítelem Radkem,  což  by bylo adekvátní všem těm Richardům, Romanům  a Patrikům, kdyby ovšem  netrval na tom, že mu mám říkat " Ráďo".

Na  závěr pak nezbývá, než konstatovat, že přestože se celý můj předchozí text odvíjel v duchu   Nomen omen – jméno znamení, v rámci objektivity  je nutné zmínit slova klasika :  Co je po jméně?  Co růží zvou , i zváno jinak vonělo by stejně.