Jak jde kroj, tak se stroj… aneb módní hity a módní úskalí

„Jak jde kroj, tak se stroj“, říkávala máti, když jsem se v pubertálních letech bláznivě smála modelům a účesům na fotkách z jejího mládí.  "A neškleb se, jak potrhlá, však ty tvoje mini a grisle (rifle) taky nejsou žádná krása. "

Bohužel se sama tím moudrým příslovím, co se mého oblečení  týkalo, neřídila, protože  minisukně mi pravidelně  za sebemenší kázeňský přestupek prodlužovala a rifle „ ty odporné,  kapitalistické kalhoty“ mi k mému nesmírnému žalu nepořídila nikdy!  Jediné co jsem si uhájila,  byly dlouhé vlasy, které mi dle jejího názoru nedbale padaly do očí a vypadala jsem v nich jako  „rozára“.  Proč zrovna Rozára  mi nebylo nikdy vysvětleno. Prostě to byl její název pro neupravenou rozcuchanou holku. (Stejně jako   Dorota   pro holku    nevalných mravů, což jsem asi zaplaťbůh  nebyla, neboť tak  mi nikdy neřekla)    Přikývla jsem na kompromis v podobě gumiček a sponek, ale ty jsem po odchodu z domu vždy okamžitě servala z hlavy, rozhodila hřívu a šlo se.

Kdy to vlastně začíná?  Ta  posedlost vzhledem, vlasy a oblečením?  Snad už ve školce, když ráno holčička najednou nechce kalhoty ale sukýnku, nebo obráceně?  Nebo až ve škole, když se trápíme,  že Vendula má kudrnaté vlasy a já  rovné,   nebo obráceně?  Že jsem moc malá nebo naopak moc velká, ale v každém případě určitě moc tlustá !  A pokud ten vzhled ujde, je určitě problém v tom, že některé spolužačky  mají na sobě něco lepšího než já, lepší bundu, boty, hodinky a  v dnešní době určitě hlavně lepší mobil.

U každé ženy je to asi jiné. V dobách kdy ještě neexistovala módní policie, která nám dnes na internetu  a stránkách časopisů naprosto přesně určí, které z celebrit byla na určité akci   in a která out,    a co se má nosit po 40, 50, 60  a více letech, nebyly jsme úplně bezradné.  Vždy existovaly ženy a dívky, které tkzv.  „udávaly tón“   a vyskytovaly se  ve všech sférách.  V rodině, ve škole, na pracovišti a hlavně na ulicích. Samozřejmě nelze pominout televizní hlasatelky,  zpěvačky populární hudby a časopisy Žena a móda a Burda.

Stačila tehdy touha se líbit a bedlivě pozorovat okolí. Já jsem vlastnila  starší sestru, která byla krásná, vysoká a štíhlá a měla tedy všechny předpoklady stát se mým módním vzorem.  Bohužel byla o 10 let starší  a v době mé puberty, když se mnou  začala zmítat   potřeba  parádit se, už byla vdaná, bydlela v Praze a její šatník  byl tedy pro mě nedostupný. Jediné, čeho jsem se stačila  zmocnit, než se  odstěhovala, byl žlutý vrchní díl jejich  starých bikin , který jsem nosila namísto podprsenky. Moje máti si totiž nějak nevšimla, že její nejmladší  už  také  tuto důležitou součást  dámského vybavení potřebuje…

Vzpomínám na jednu zimu,  to mi bylo 14 nebo 15 let a sestra přijela z Prahy do rodného Děčína  na návštěvu.  Její oufit byl dechberoucí :  černý minikabát se žlutou  umělou kožešinou kolem krku, vysoké  černé kozačky   a stříbrné, opakuji  s t ř  í b r n é  punčochy….. Když si to všechno představíte na 175 cm vysoké, štíhlé černovlásce s modrýma očima, orámovanýma kočičími linkami, nebudete se divit, že v té době způsobila na děčínských ulicích  pozdvižení.  Muži v autech troubili, někteří zastavovali a fotili,  prostě  děly se věci a já poskakovala kolem ní ve své skromné  šedé  bundičce  a pepito kaliopkách a žadonila :  „ Až budeš mít ty punčochy úplně roztrhané, že mi je dáš, viď,  slib mi to ….“

Byla to doba, kdy se v běžném obchodě  nedalo koupit bez známostí téměř nic. Lepší nebo alespoň nositelné věci byly tkz. „ pod pultem“   nebo samozřejmě  v Tuzexu. To ovšem byla jiná liga, pro mě nedosažitelná.  Takže  hlavním řešením mých módních potřeb  byla služba místní  paní švadleny. Vždy to byl pro mě malý svátek, když jsem nejprve s máti  a pak už sama, nesla  zakoupenou látku v tašce a  vysněný model v hlavě  k této kouzelnici, která ze mě měla, jak jsem doufala, učinit předmět chlapeckých snů a dívčího uznání. Milovala jsem ten rituál, když se vybíralo z  Ženy a módy  nebo „západoněmecké“ Burdy (dovezené děčínskými šífáky z Hamburku) , měřilo, zkoušelo a pak se  většinou tak do měsíce šlo pro hotový model.

 Výsledky  snažení paní švadleny  s krásným příjmením  „Lásková“ bývaly tak 50 na 50. Pamatuji si na červenou manšestrovou šatovou sukni, ve které jsem vypadala, zvlášť když jsem ji doplnila černým rolákem, skutečně jak z té ikonické Burdy. Na letní acetátové  pestré   minišaty s dlouhým rukávem a hranatým výstřihem, které byly tak úžasné, že si dodnes pamatuji ten pocit, když jsem v nich šla v 17  letech po ulici a sbírala mužské pohledy jak kopretiny na louce.

 Ale také si pamatuji  na ten neblahý kalhotový kostým s zoufale  dole  úzkými a  krátkými kalhotami (nosily se dlouhé zvony) , stejně jako na jiné „modely“, co se nepovedly.

A co teprve boty, jen o těch bych mohla napsat snad celý román. Pro ty se jezdilo do NDR, protože  v našich obchodech to byla také, až na výjimky, bída s nouzí.  Můj tatínek v té době pracoval na celní a pasové službě a do Německa   tak z Děčína jezdil běžně.  Přesně jsem mu popsala, jaké kozačky chci přivést, samozřejmě takové jako už měly spolužačky, které „udávaly tón“, to znamená ke kolenům,  z přírodní kůže, na nízkém nebo žádném podpatku.  Tatínka ale nebavilo kupovat to, co se nelíbilo jemu  a já s hrůzou zírala, jak se slavnostním výrazem vytahuje z krabice nízké černé  špičaté botky na jehlovém podpatku s černou kožešinkou - model Adina  Mandlová, 1942.   To  tehdy fakt mladé holky nenosily.  (Ano, také jsem si na to vzpomněla při sledování filmu Pelíšky, když  Michal čekal frajerské pánské  kozačky  jako měl  Elián a dostal od otce  hnědá  vojenská bagančata…. to bylo podobné..)

Zase na druhou stranu, když se mi těsně před maturitou podařilo koupit v normální české obuvi hříšně drahé italské sandálky z tříbarevné semišové kůže,  tak  to byla bomba. Běžně mě několikrát za den zastavovaly na ulici cizí ženy a dívky a ptaly se, kde jsem je koupila. Ty sandálky jsem nosila do roztrhání a pořád jsem byla za hvězdu.  To jsem měla štěstí, na rozdíl od nákupu černých bot na platformě, což byl módní hit následujícího roku. Měli jen o číslo menší a já je musela mít. Takže jsem při chůzi musela připomínat  malou mořskou vílu, která   vyměnila   rybí ocas za nohy  za cenu nepředstavitelného utrpení.

Když rok 1989 roztrhl  železnou oponu,  bylo všechno jinak.  Na trhu se najednou daly koupit  plísňáče i legíny, vznikaly první„butiky“-tak se říkalo všem novým krámkům s oblečením, ve kterých se začaly prodávat modely našich  snů, bohužel za ceny, které si nemohl dovolit každý.  A tak se na scéně objevily  „ sekáče“ a to  byl pro většinu z nás pravý ráj. Za cenu, která byla za oblečení z druhé ruky  beztak přemrštěná, ovšem pro nás přijatelná, se daly koupit  super kousky.  Kdo se ovšem tímto  stylem nenaučil správně pracovat, začal brzy připomínat  osobu tak nějak „ ošuntělou“ , která sice měla téměř denně něco jiného na sobě, ale kýženého efektu – být in, rozhodně nedosahovala.

„ Holt, všechno se musí umět“ , jak také říkávala moje máti.  

A na tomto místě neškodí připomenout další její zářné výroky. 

„Navrch huj a vespod fuj. “ To znamenalo, že „některá“  byla  načesaná, namalovaná, nastrojená , ale  pod tím… hanba  povědět.   To byla také dobrá hláška, ale vždy mi bylo záhadou, jak to  “spodní fuj“ veřejnost zjistila?  Asi prostě nějak  zjistila, nebudeme to rozebírat. 

Málokdo dnes ví, že se v těch „dávných“ letech  také říkalo například :  „ A vezmi si čisté prádlo, co kdyby se ti něco stalo a odvezli tě do nemocnice….“   Víte, jak mi to v mé dětské hlavě šrotovalo, abych pochopila toto  doporučení, které sice  nebylo určeno mně, ale mým o mnoho let starším sestrám?  ?  Představa silničního nebo vlakového neštěstí, pádu ze stromu, náhlé mdloby, topení se v řece…. To vše by mělo být   nicotné proti tomu nemít slušné prádlo ?  Představa, že pan doktor a sestřičky nezjišťují  rozsah zranění a nezastavují krvácení, ale zkoumají moje kalhotky, mě děsila.   Takže když jsem v šesti letech na Silvestra padala ze schodů, ke tváři přitisknutou lahev oleje, pro který poslala mamka moje starší sourozence, ale já je chtěla předběhnout, abych se jí zavděčila …, vteřinu před tím, než jsem začala krvácet z pusy a  křičet, že nechci umřít, mi blesklo hlavou, jestli mám tam dole všechno v pořádku.

„Zezadu lyceum,  zepředu muzeum“.

Že nevíte,  co to znamená, že ?  No tady jde o to, že když kráčíte za nějakou dámou, máte dojem, že je to středoškolačka   a když ji předejdete, … no,  tak tedy není.

Na obhajobu tohoto, na první pohled  brutálního rčení, je nutno podotknout, že se i tehdy používalo tehdy, když měla dotčená dáma příliš krátkou sukni, k tomu asi i dívčí účes apod. a zepředu pak mimořádně starší tvář.  Takže skutečně se to netýká normálně moderně oblečených starších  štíhlých žen, kterým to sluší.

Ale vrátíme se zpátky k módě. Podle mého názoru je to dnes pohoda.  V obchodech  kamenných i internetových je vše,  na co vzpomeneme, pokud se vejdeme do standardních velikostí, neměly bychom si, my holky,  stěžovat.  Jen na ty internetové obchody pozor, od nich k vám někdy může dorazit „ model“ , za který by se styděl i ten nejhorší národní podnik let dávno minulých i nejvíc nepovedený model mé  bývalé paní švadleny.  Ty fígle už jsem prokoukla dávno, oni  na své stránky totiž nafotí krásné oblečení, z kvalitního materiálu  k tomu přidají tu  velmi, velmi rozumnou cenu   a  rybička je chycená! Pokud pak zboží dorazí, pokud vůbec dorazí  (nejlépe za půl roku) , je materiál horší než silon, nylon, dederon a jak se všechny ty uměliny jmenovaly , velikost je buď jak na obryni Stáňu  nebo  na  mladší ségru,  a to všechno ještě po případném proclení!  

Není to žádná legrace,  ta slavná móda, ale to my přece víme,  že,  milé dámy.

 A přestože jsme se zařekly, že máme už dokonalý šatník, reagující na veškeré společenské, kulturní i sportovní dění, nezdá se vám, že  kabát v barvě velbloudí srsti, dlouhé červené oversize sako,  mohérový svetr v odstínu  holubice, nebo  pletené šaty  obepínající vaší postavu , tam chybí?   Já  si to určitě myslím a půjdu to brzy napravit.  

A co vy ?