Vzpomínka na (ne)jednu venkovskou zabijačku

Únor je měsíc divný, někdy už ani není zimní a jaro přitom také v nedohlednu… Jediné, co je na něm zajímavé, je masopust a zabijačky.  

Byly doby, kdy vykrmit a zabít prase  stalo   se  módou, která se protlačila z vesnických dvorků, kde byla vždy doma, do městských vilových čtvrtí.

Někdo může namítnout, že nešlo o módu, ale o holou nutnost, pokud se člověk nechtěl stát vegetariánem. A to ještě vegetariánem velmi skromným, až asketickým, neboť nabídka ovoce a zeleniny nebyla v oněch letech lepší, než nabídka masa.  Pravda bude, jak už to bývá, někde uprostřed. 

A zatímco na vesnici,  na dvorku vedle kurníku, prasečí chlívek nikoho nepřekvapil, působil prasečí příbytek  mezi tújemi, jezírkem s lekníny a skalkou s netřesky a konikleci  nejen nepatřičně,  ale  bizarně až surrealisticky.  Stejně jako pohled na váženého pana primáře, jak  denně objíždí školní jídelny za účelem nafasování zbytků do upatlaných várnic, aby je pak  vyložil na anglický trávník a jejich  nevábný obsah  zkrmoval svými tučnými miláčky.

Ale  zpátky na vesnici. Je únor, pašík  Pepa III.  zabitý před Vánoci, je už zkonzumován, jen ve špajzu se krčí pár sklenic se zavařenými škvarky a jinak nic. Došlo i sádlo. Co naplat, prase má hodně přátel. Takže nastal čas další zabijačky a Pepa IV. to má tím pádem spočítané.  Pepa to ovšem netuší a  spokojeně pochrochtává nad svým středobodem vesmíru, kterým je  plné  kamenné korýtko.

 Jeho chovatel stojí nad ním, lehce opřen o dřevěnou ohrádku, v ruce vychlazenou desítku, zálibně si ho prohlíží a mudruje:

 „Pěknej jsi, Pepo, pěknej, tak akorát.  Počítám tak 120, 130   maximálně 140 kg, to bude maso ještě libový, ale sádla taky dost. Pepa I. , ten  měl tenkrát snad 180, ale to už byly kotlety prorostlý  a sádla zbytečně moc, co s tím pak, jedině rozdat, sami to nesníme.  Ale pořád je lepší, když prase naroste, než aby to byl  n e r o s t !   Chovatel se až oklepe   při té představě, že by koupil nerosta, selátko, které vypadá, že je úplně v pořádku, ale přitom  žere jako protržené a … n e r o s t e.  Ostuda každého hospodáře a chovatele.  Takové  se zabíjí tajně, řezník bývá zapřísahán mlčenlivostí, ale co si budeme povídat, stejně to vykecá !  

A pak chlapi v hospodě, ti by si ho vychutnali, jakoby je slyšel   :  „Tak prej jsi měl zabijačku ? Cos zabíjel, inženýre, kočku? “

Ale to se mu zaplaťbůh zatím nestalo.  Tenhle Pepa IV. je  jiná liga. Chovatel je s ním nadmíru spokojen.  Řezník Marvajz už je objednán, to bude dobrý, na toho je spoleh, ten má páru, prase udrží a hodně sám zastane, ne jako chudák starej Jitrnička před Vánoci. Z toho je teď na stará kolena spíš takovej  manažer nebo metodik, než řezník.  A ženu  mi urazil, že prý si málem zbytek zubů vylomil, když mu k snídani nabídla ty své pracny. No, pravda, nebyly ještě moc rozleželé…,

A koho letos pozvat, toť otázka.  Primář  nepřijede, už to pro  pro něj prej není atraktivní. Zval jsem ho tak dlouho, až se ho to zmocnilo, až se mu ty zabijačky zadřely pod tu jeho aseptickou kůži. Zrušil na zahradě altán v japonském stylu a postavil místo něho chlívek pro 3 prasata! Nenažranec jeden.

Tak  určitě bráchu zase, ten je sice vždycky chytrej jak rádio a nutí mě přikupovat k našemu praseti ještě jednu hlavu, aby bylo dost na „výrobky.“ , jakoby to nestačilo z prasete. Ale švagrová je šikovná, všechno umí a hodně pomůže.

 Ne jako Zuzana, manželka bratrance Bohouše, která nám v zoufalé snaze být co nejvíc platná 2 x po sobě vylila kroupy na hnůj,  spálila cibuli, koštětem strčila do kohoutu u kotle a málem vypustila všechnu polívku do kanálu  a špejlovala tak , že  se jitrnice v kotli rozpouštěly jedna za druhou a polívka pak byla hustá  jako kaldoun.    Bohouš není o nic lepší, svěřit mu přikládání do kotle rovná se průšvihu, buď to nechá vyhasnout nebo to rozpálí tak, že prasknou i dobře zašpejlované jitrnice.

 Ale  stejně   je  pozveme,  i když jsou tak neuvěřitelně leví.  Večer  s nima bývá  sranda   a  na Zuzanu se fakt dobře kouká, když tancuje po 3. slivovici, po 6. už  je sice  tanec slabší , ale zase se chce svlíkat, to by nás bavilo, ale Bohouše ne, logicky….

Jen ty  svoje 3 holky ať nechají doma!.  To byl horor, minule. Stály u okna, když se prase zabíjelo, trojhlasně plakaly,  naříkaly  a kvílely,  jak  plačky na pohřbu… A že zavolají ligu na ochranu zvířat,  a že jsme horší než gestapo. Tak na to tady fakt není nikdo zvědavej.

Hlavně ale Pražáky pozveme, aby se trochu zahladila ta předloňská ostuda. Chovateli je ještě dneska trapně, když si vzpomene, jak jeho švagr Pražáky „ pohostil“.

Ve stejnou dobu  kontroluje  manželka chovatele  Tereza  ve špajzu zásoby koření,  cibule a česneku,  krup a krupek, špejlí a  provázků,  soli a octa, křenu a hořčice, rumu a griotky  (pivo   a slivovice  je chovatelova starost).  Mne si ruce, jak má všechno pěkně nachystané, zabezpečené, večer před zabijačkou ještě upeče zabijačkovou buchtu do jitrnic a bábovku ke kafi.

„Jak je možné, že jsem tohle všechno dopustila a dokonce se na to těším?" ,napadne ji jako při každé zabijačce.  Já, holka z města, pracovnice administrativní, milovnice knih a divadel….   Asi se to nevylučuje… Konečně, když si holka  vezme za muže zemědělského inženýra, musí s něčím takovým počítat. Co má říkat chudák Leona, ta určitě nečekala, když si brala doktora, který se stal primářem, že mu jednou bude krmit 3 prasata !  Tři prasata!  Drží kýbl  s tím  odporným obsahem stejnýma  rukama, co umí hrát na klavír, neuvěřitelné.  A  o  ten japonskej altán kvůli nim přišla, to mu nikdy neodpustí! Tereza zavzpomíná, jak se tam krásně sedělo, pilo  víno  a vedly se hovory o filmech a literatuře. Dneska když tam přijedeme, tak  jim to tam smrdí stejně jako u nás, vlastně ještě mnohem víc, protože  mají  chlívek mnohem blíž k domu.  

Ještě se musí s chovatelem dohodnout, koho pozvou.  Primáře s Leonou už jen pro forma, ti nepřijedou, mají svého dost. No, určitě sestru a švagra z Prahy, aby jim alespoň vynahradili, co předloni spáchal jejich společný brácha. Bože, to byla ostuda. On pozve Pražáky na svou první  zabijačku (nás tedy  taky, abychom se všichni sešli)  a když přijedou, posadí je ke stolu pokrytému prázdnými sklenicemi připravenými na zavařování polívky, vůbec nic jim nenabídne  a vypráví a vypráví, jak zabijačka probíhala, co  dělalo prase , co na to  řezník , kolik bylo krve a kolik masa…!

Pražáci, hladoví jak vlčáci, sedí a přikyvují, nasávají  všudypřítomné vůně -  on je snad pozval na čuchanou nebo co… Tak jsem to už nevydržela a povídám, „ Tak jo, brácha, dej něco na stůl. O on na mě : A co jako?  No,  jitrnice, jelita, kousek tlačenky… Podíval se nechápavě a odešel do kuchyně, přinesl mísu s výše citovaným, postavil ji přede mě a řekl : No, to jsem zvědavej, kolik toho sníš ?     No, nejde snad jen o mě, my to máme pořád, ale …   No, to se fakt špatně vysvětluje, když někdo neví,  že pokud pozve lidi na zabijačku, měl by jim dát najíst.   Dodnes jsem to nepochopila, on přece nebyl nikdy lakomý, spíš naopak.  Asi sám přesycen (přejeden a přečuchán), možná i náležitě ze své první zabijačky vystresován, choval se iracionálně…

Tereza přestane myslet na vypráskanou zabijačku u bráchy a vrátí se v mysli k té, která je už brzy čeká.  Chovatel je rád, že mu na zabití Pepy IV. kývl řezník Marvajz, ale Tereza s ním to nadšení nesdílí. Na rozdíl od něj si nemyslí, „ že je na něj spoleh“.  Chovatel si už asi  nepamatuje  na ten průšvih před pár lety, když na to, že u nich bude zabíjet,  ten slavný  Marvajz zapomněl ?  Jak měli plný barák lidí, plný kotel vařící vody ,  prázdné žaludky ,  všechno přichystané a čekali a čekali a čekali ?  

Měl přijet ráno na osmou a když bylo půl jedenácté,  tak už nikdo nepochyboval, že to není běžné řezníkovo opoždění.  Vypravili se ho hledat a načapali ho, jak si v pohodě zabíjí ve vedlejší vesnici. Tereza s babičkou měly doma kolem poledne 15 hladových lidí, kteří by už normálně odfukovali po guláši a ovaru. Tereze se chtělo brečet, ale babička, co válku pamatovala, poradit si uměla.  Bleskurychle  zabila a oškubala  slepici, uvařila polívku a Tereza mezitím skočila do Jednoty pro kilo Gothaje, který též bleskurychle  obalila a  osmažila,  k tomu brambory a   netradiční zabijačkové menu bylo na stole. 

Výprava hledající ztraceného řezníka přinesla 2 zprávy - jednu dobrou a jednu špatnou. Dobrá byla, že  Marvajz nakonec dorazí, špatná že logicky dorazí,  až to tam dodělá, to znamená ne dříve než v 15 hod., takže těsně před setměním. Takže skončíme v noci, ach jo.

„Co budeme dělat než řezník  přijede?“  ptali se jeden druhého bujní  muži  nasycení slepičím vývarem a smaženým Gothajem.  A protože byli naladěni na zabijačku, měli nutkavou  potřebu cokoliv ulovit a zabít, tak po vzájemné dohodě zabili berana, který sice byl pravda, trochu  problematický, ale na řadě by normálně ještě nebyl.  

Tereza v rámci objektivity ale připouští, že na vině  se zabijačkovým prodlením nemusel být jen Marvajz, ale i chovatel. Smlouva o zabití prasete se uzavírala , jak jinak než v hospodě, kdo dnes ví, kolika pivy a fernety byla podložena ?  Jenže má k Marvajzovi i jiné výhrady.  Je příliš autoritativní, ze všeho dělá moc velkou vědu. Ona nemá sice problém poslouchat autority, ale když  vás autorita nutí, abyste osmažili cibuli do  odstínu barvy jeho kšand, to už je příliš. A když to přesto uděláte a on  pak tu cibuli do jelit dát zapomene (tolik piva, fernetu a vodky  je někdy moc i na tak obrovského řezníka) ,  máte chuť mu ji vysypat na hlavu.

Ale podíváme se, co dělá chovatel. Z chlívku od Pepy se mu evidentně nechce, jen si došel pro dalšího lahváče a přemýšlí dál.  Jedna věc mu totiž dělá starost : Kdo bude míchat krev ? Tereza to dělat nechce, že mám prý  být rád, že ona, madam, vůbec se mnou ty zabijačky provozuje.  Tak dlouho se tomu bránila.  A teď prý  sádlo škvaří a špejluje jitrnice  jak o závod. Ale strkat ruce po lokty do krve, tak to ne, není prý žádná Čachtická paní. Každý má  své limity, tvrdí.

Krev míchala  vždycky babička, ta to umí a nevadí jí to, ale letos se zasekla, že to dělat nebude, protože jsme nesplnili, co jsme slíbili :  že přestaneme prasatům říkat „ Pepo“.  Nemá to ráda a vždycky jí to vadilo.

„To není dobře“, tvrdí , „dávat zvířatům, natož prasatům,  lidská jména. A Pepa, to už vůbec ne, ještě se někdo urazí, každý  třetí soused ve vsi  je Josef.  To oni s dědou, když chovali prasata, tak jim  jména nedávali.  Žádná,  a už vůbec ne lidská. Taky na co, na ten pouhý rok, co žijí ?  Aby jim jich  pak bylo líto?  Ono se totiž mnohem líp zabíjí   p r a s e    než   P e p a, nemyslíte,  vy chytráci ? “

 Ale rádi  je taky měli, ta svá prasátka , to ať si nikdo nemyslí, že ne. Jednou čuník onemocněl, měl horečku, ležel, celý se třásl a už to vypadalo, že nevydrží, než dorazí doktor.  Ale to babička nedopustila!  Chce to studený  zábal,  ale   bílého   naškrobeného  prostěradla je jí líto.  Tak namočila rudou vlajku se žlutým srpem a kladivem do ledové vody a omotala ji kolem prasete - hned se mu ulevilo.  Veterinář sice ocenil, že horečku srazila, ale ten zábal ze státního symbolu našeho Velkého bratra?  Na to pozor,  matko, řekl jí tehdy, to je hanobení vlajky, na to jsou paragrafy, to byste si taky tu zabijačku nemusela užít.  „ No, snad byste mě neudal, doktore, znala jsem vaši pratetu, chodily jsme spolu do obecný školy“,  zlobila se babička. „ No, já tedy určitě ne, ale kdyby měl zrovna službu Horáček, tak za nic neručím, radši už to schovejte, píchnu mu penicilin.

Švagrová to bude míchat!  Rozhodne se chovatel náhle, bude to pro ni čest.  Ať  si babička nemyslí, že je jediná mícháníkrveschopná. Naše prase vždy Pepa bylo,  Pepa je a Pepa bude, vydírat se nenechám.

Tímto bylo úspěšně zakončeno chovatelovo mudrování, podrbal Pepu mezi ušima  a opustil chlívek.  Musí ještě zkontrolovat ženu Terezu, jestli má ona vše na zabijačku připraveno, děti, jestli už  jsou všechny doma   a   pokud  ano,  může už  v klidu odejít do   své oblíbené hospůdky.