Izrael 2014 - vzpomínka první

Co dělat za situace, kdy se naděje na letošní  objednané a zčásti i zaplacené  poznávací a pobytové zájezdy v zahraničí  rozplynuly a namísto přípravy trekových bot a plavek si dopisujeme s CK o  vrácení zaplacených „chytrých záloh“ ?

Určitě se dá plánovat, kam vyrazit,  až ten "covibundus"  pomine, ale přiznám se, že mě to zatím moc nebaví. Tak proč si nezavzpomínat na nejkrásnější dovolenou a vůbec nevadí, že nejsem jediná, pro kterou byla návštěva Izraele splněným snem, spíše naopak. Ráda přidám své vzpomínky, postřehy a úvahy k textům  o Izraeli zde publikovaným a  přidám se tak  ke všem, kteří tuto zemi navštívili a nikdy na ni nezapomenou. 

 Zemi, která se do mě  otiskla  stopou  nesmazatelnou  a věčnou,  a do které se bojím vrátit ze strachu, aby mi nové zážitky nepřekryly  ty fascinující  původní.

MASADA

Masada je starověká  pevnost na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okrajiJudské pouště, asi 3 km západně od jižního konceMrtvého moře. Pevnost byla postavenaHerodem Velikýmv 1. století př. n. l., běhemprvní  židovské válkyse Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům. .  (WIKIPEDIE, otevřená internetová encyklopedie, 3. 4. 2017) 

Polední  slunce   rozechvívá skály  a  poušť kolem  pevnosti  a Mrtvé moře pod ní  nevypadá jako žádné jiné mně  známé moře.   Snad  proto, že se víc leskne  nebo proto,   že je tak …  klidné… Ano,  to moře  je klidné, nemá vlny, jen stojí, nehýbe se, stejně jako masiv Masady a Negevská poušť,  moře  stojí,  mlčí,   leskne se   a všechno si pamatuje…

 Vlastně ne, to jen  pevnost, skály a poušť si vše pamatují, moře už je jiné, muselo se změnit od doby Eleazara  a Flavia Silvy.  Nové vody Jordánu do něj přitekly, ale přiteklo jich méně než těch,  co  zmizely v průběhu staletí nad horkem chvějící se pouští.  Proto je lesknoucí se Mrtvé moře pod námi jen takový pruh slané vody. Překvapení se mísí se zklamáním - nečekala jsem, že  to bude takmalé,  úzké moře, každého musí napadnout, že moře mizí,   vysychá….. a co s ním   bude dál……?

Stojíme nahoře nad mořem a fantazie  přede mnou zhmotňuje téměř  dva tisíce let staré obrazy, obrazy hrdinství, vytrvalosti a lásky k víře a  svobodě, silnější než láska k životu…

Ovšem kladu si otázku : Byla to jen víra v Boha, v Jehovu, která přivedla Židy, Zelóty  na  tuto pevnost, když už bylo… po všem… ?  Dovolím si o tom pochybovat. Chrám byl již podruhé zničen, Římané vládli  porobené zemi. Co chtěl Eleazar dokázat tím,  že se spolu  se  svými  věrnými opevnil na Masadě, čemu věřil?  Věřil tomu Bohu, co sice dal židovskému národu zaslíbenou zemi, ale pak nechal tento národ tolikrát padnout, a to skutečně, nikoliv jen symbolicky? (A to ještě  Eleazar netušil, co tentýž Bůh na jeho lidu dopustí ve 20. století!) Myslím, že věřil, ale pochyboval. Musel pochybovat. Tolik zklamání, proher, marného   úsilí a zodpovědnosti k pochybám dovede každého.

Přesto fascinována dějinnými skutečnostmi, tj. délkou obléhání, morálkou obléhaných,   přesilou Římanů a  hlavně neuvěřitelně tragickým koncem odporu, kdy  obléhaní zvolili masovou sebevraždu před otroctvím, věřím, že Eleazar  a jeho věrní  ve svého Boha věřili.Museli v něj věřit, stejně jako o něm museli pochybovat.  Ale stejně tak  museli věřit ve svobodu, ve svůj národ, ve svůj úděl, který od Boha nelze oddělit   a  ve správnost své cesty.

Ale nyní, ve skutečnosti roku 2014, přímo před sebou, vidím  úplně jiné obrazy.  Reálné obrazy. Obrazy mladých mužů v uniformách. Ale ty uniformy nejsou jediným, čím se tito bojovníci  na pohled  liší od svých předků, kteří zde  volili mezi otroctvím a smrtí a zvolili dobrovolnou smrt.  Tito vojáci se usmívají.  Slíbili, že „Masada už nikdy nepadne “ a  nyní se usmívají, mají samopaly přes  rameno, ale  usmívají se  a vypadají -  šťastně….. Jsou součástí armády, která nemá a neměla na světě obdoby, součástí armády,  kde je branná povinnost  pro muže i ženy povinná a dobrovolná zároveň a  tento zdánlivý paradox je paradoxem jen pro toho, kdo  nerozumí a nechápe, o co v Izraeli běží.

Vojáci se usmívají i na turisty, zde stejně jako v  Jeruzalémě, Hebronu nebo kdekoliv v Izraeli,  oni  nejsou ti  vážní,  přísní,  strach nahánějící  ozbrojenci….. Jsou  mladí, veselí a nechají se s námi vyfotit. Někteří vypadají, jak si představuji charismatické  starozákonní hrdiny - tmaví, černoocí, výrazní,  někteří  jsou  však kulatí  jak  synci z moravské Hané. Všichni se usmívají, ale jsou ve střehu pro naši i svou bezpečnost.

Mladí Izraelci neřeší, zda se jim chce nebo nechce na vojnu. Prostě jdou v jistém věku  dospělosti na vojnu,  stejně jako   jdou v jistém věku dětství  do školy. Izrael není agresivní stát, který ve své přepjaté militantnosti posílá na vojnu i ženy!  Izrael si konečně vydobyl své místo na světě, chce si jej zachovat a dělá vše proto, aby byl připraven toto místo chránit.  Bez vlastních lidí ve zbrani to prostě nedokáže. Otcové zakladatelé přísahali,že již nikdy nedopustí, aby židovský národ šel jako ovce na porážku……“ a od té doby pro to  Židé dělají maximum. Nevnímají  Holocaust  pouze jako  národní  tragédií,  tragédii a bezpráví, které bylo ještě strašnější, než všechna příkoří, kterým byli v minulosti podrobeni, ale jako hanbu  a ponížení, které se již nikdy nesmí opakovat. Toto je pro mě klíčová myšlenka pro pochopení principu izraelské státnosti a  děkuji Bohu, aniž vím, zda tomu starozákonnímu nebo tomu po Kristu,  že jsem tomuto pochopení dospěla. 

Ve světle všeho, co lidé státu Izrael dokázali, se přestávám bát o osud Mrtvého moře. Síla, která dokázala vyvzdorovat a vybojovat svůj stát, zachránit národ, náboženství  a desítky let existovat v tak nesmírně složitých podmínkách,  taková síla  dokáže i zachránit  i moře. 

Poznámka : Pro stejně „postižené“ doporučuji  4 dílnou minisérii Masada z roku 1981 s Peterem O ´Toolem  v roli  velitele  římské legie ( na ČSFD 77% ,  u mě 100 %).