IZRAEL 2014 - vzpomínka druhá
Hebron
Hebron, město v oblasti Západního břehu Jordánu, pouhých 30 km od Jeruzaléma nepatří přes svůj věhlas k samozřejmým turistickým cílům. Je to neuralgický bod společného prostoru Židů a Palestinců s historií tak dramatickou a krvavou, že je to příliš i na zemi, kde klid nikdy nevládl, nevládne a těžko vládnout bude. Návštěva Hebronu se neřídí obecně známou politickou a bezpečnostní situací v Izraeli, ale aktuální bezpečnostní situací přímo v Hebronu a v jeho předměstí. Je prostě bezpodmínečně nutné vědět jak to vypadá „tam a teď“, jinak se nikam nejede. Do poslední chvíle jsme tedy nevěděli, zda Hebron navštívíme a když padlo kladné rozhodnutí, byli jsme rádi, nicméně radost se mísila s obavami, proč to nepřiznat.
Název města – Hebron znamená v hebrejštině i v arabštině přítel, což je zároveň arabský přívlastek Abraháma. Nenechme se ovšem zmást věcným významem slova, tento název neznamená, že by město působilo přátelsky, opak je pravdou. Cítí to každý, i ten kdo o historii tohoto místa nic neví a výklad průvodce příliš neposlouchá. Ano, i takoví „účastníci zájezdu“ se mezi námi našli. Vystupujeme z autobusu do nehostinného prostoru, těžko jej nazvat náměstím, možná širší ulicí……Rozhlížíme se kolem, všude je pusto, nikde ani živáčka. Domy jsou zchátralé, chodníky rozbité, žádná zeleň. Negativní genius loci je téměř hmatatelný, alespoň já to tak cítím. Jsme jediní turisté a směřujeme k cíli naší návštěvy, kterým je Makpala, místo s hroby praotců Abraháma, Izáka, Jákoba a jejich manželek, ale také s muslimskou mešitou. Od roku 1967 je totiž svatyně je rozdělena na menší část židovskou – synagogu (s náhrobky Abrahama a Sáry, Jakoba a Ley) a větší část muslimskou - Abrahamovu mešitu (s náhrobky Izáka a Rebeky; náhrobky Adama a Evy ve svatyni nejsou).
Před mauzoleem postaveným vládcem Herodem nad Jeskyní patriarchů, náhle uvidíme izraelské vojáky střežící vstup do svatyně a pocítíme nesmírnou úlevu, Jsou zde a ochrání nás, říkáme si, a strach, který přece jen lehce ochromoval naši touhu po poznání, začíná ustupovat. A to ještě nevíme, že naše „statečnost“ bude odměněna něčím zcela mimořádným.
Ihned po příchodu je zřejmé, že jsme nevešli do „mrtvého chrámu “ určeného pouze pro modlitby věřících a prohlídku turistů. Prostor synagogy je živý, něco důležitého a slavnostního se zde děje, hraje hudba, je zde plno lidí, na první pohled pobožných - praktikujících i ortodoxních Židů. Zaraženě stojíme, nevíme, zda je dovoleno vejít mezi ně a narušit tak jejich soukromí. Průvodce Michal nám však kyne, abychom pokračovali a vysvětluje, že máme obrovské štěstí, neboť jsme přítomni slavnosti obřízky, která se zde právě za účasti široké židovské obce koná. Obřízka je z náboženských důvodů u židovských chlapců zcela běžná a představuje symbolickou smlouvou člověka s Bohem. Bůh totiž uložil Abrahámovi, aby se na znamení smlouvy obřezal. Od té doby je tak činěno židovským chlapcům osmý den po narození. Informace o naší účasti při obřízce mě trochu vyděsí, skutečně si nejsem jistá,zda má touha po poznání všeho židovského je až tak silná, abych byla svědkem této dozajista krvavé a bolestivé podívané.
Naštěstí byl tento akt dokonán těsně před naším příchodem a nyní již můžeme být svědky pouze průběhu slavnosti, při které muži tančí v kruzích, někteří se modlí, děti běhají mezi nimi, ženy kojí miminka, povídají si mezi sebou a šťastně se přitom smějí. Naprosto jim nevadíme, buď si nás nevšímají nebo se usmějí a dají souhlas k focení….. Úžasný zážitek, člověk úplně zapomene na pustou ulici před svatyní, nad kterou visí stálá hrozba konfliktu.
Zcela jinou atmosféru však cítíme, když pokračujeme dál do vedlejšího propojeného prostoru, který je muslimskou mešitou. Přestože jsem řádně vybavena soustavou velkých šátků, do kterých se pečlivě zahaluji (bezvýhradně ctím zvyky zemí, pokud jsem na jejich území), nepříjemný arabský hlídač mě donutí hodit přes sebe další, ne příliš čistý šál a tváří se tak hrůzostrašně, že si druhou námitku již odpustím.
Obdobně jako v Jeruzalémě, tak i zde se židovská, křesťanská a arabská historie a kultura překrývá. Podle muslimské tradice zde žili Adam a Eva po vyhnání ze zahrady v Edenu. Hrobky patriarchů, které mají údajně ukrývat ostatky praotců činí z Hebronu posvátné místo pro židy, křesťany i muslimy. Bohužel tato společná tradice ke shodě nepřispívá, spíše naopak. V minulosti několikrát došlo k násilí a vraždění, za všechny vzpomeňme tkzv. Hebronský masakr v roce 1929, kdy bylo hebronskými Araby zavražděno 67 Židů a dalších 60 zraněno nebo naopak útok radikálního izraelského rabína Barucha Goldsteina, který v roce 1994 zastřelil ve svatyni 29 muslimů a 125 jich zranil.
Měsíc po naší návštěvě, v červnu 2014 došlo k únosu a vraždě tří židovských mladíků, z jejichž vraždy byli obviněni členové palestinského hnutí Hamás. Následovaly odvetné vojenské akce ze strany Izraele a bohužel i neoficiální odveta (msta) ve formě vraždy (upálení za živa) 16 ti letého Palestince. Vzplanul nejkrvavější palestinsko-izraelský konflikt od roku 2000.
Z našeho hlediska lze tedy hovořit o štěstí, že jsme v Hebronu a v Izraeli vůbec, byli před tímto incidentem. V daném kontextu bych však slovo štěstí nepoužila. Když jsme po návratu z Izraele z bezpečí našeho domova sledovali všechny ty zprávy o násilí, smrti a ničení, napadalo mě jen slovo marnost. Marnost všech mírových snah, marnost nadějí na mírové soužití Palestinců a židů, marnost nad marnost. Pro ty kteří na těchto územích žijí, však není jiná cesta, než se znovu a znovu pokoušet tuto marnost překonat a zajistit alespoň snesitelné soužití bez násilí. Zkusím tedy tuto kapitolu zakončit optimisticky s nadějí, že název města Hebron - přítel, snad někdy, jednou v budoucnosti, nebude znít ironicky.
Jarka Jendrisková
Vzpomínka na (ne)jednu venkovskou zabijačku
Únor je měsíc divný, někdy už ani není zimní a jaro přitom také v nedohlednu... Jediné, co je na něm zajímavé, je masopust a zabijačky.
Jarka Jendrisková
Zapomenuté české filmy
Také už jste několikrát viděli téměř vše, co dávají v televizi na všech programech, pokud to ovšem nejsou úplné stupidity? Máte rádi české filmy a jste přesvědčeni, že je už všechny znáte ? Může a nemusí to být pravda.
Jarka Jendrisková
Jak jde kroj, tak se stroj… aneb módní hity a módní úskalí
„Jak jde kroj, tak se stroj“, říkávala máti, když jsem se v pubertálních letech bláznivě smála modelům a účesům na fotkách z jejího mládí. "A neškleb se, jak potrhlá, však ty tvoje mini a grisle (rifle) taky nejsou žádná krása. "
Jarka Jendrisková
Jsou světla, která nevidíme a seriály, které vidět nemusíme.
Kniha Anthonyho Doerra Jsou světla, která nevidíme mě uchvátila a potěšilo mě, že bude převedena na filmové plátno, lépe řečeno na seriálovou obrazovku, nicméně těšení bylo provázeno obavami, jak to dopadne...
Jarka Jendrisková
Kdo se bojí klasiky aneb Karel Čapek se na nás dívá…
Ten, kdo se bojí klasiky, určitě není členem našeho čtenářského klubu, neboť na přání jeho členek jsem si na příští setkání připravila Karla Čapka. Tak proč se nepodělit i s vámi...?
Jarka Jendrisková
Busem do Chorvatska aneb Pekelná jízda
Chorvatsko - tak krásné a tak blízko...., tento slogan cestovních kanceláří je kupodivu pravdivý, ale pozor, ať vás nezláká k cestě k vysněnému cíli autobusem.
Jarka Jendrisková
Směšné lásky pro celý život
Smyslem života je bavit se životem, a je-li život na to příliš lenivý, nezbývá nám, než ho trochu postrčit. Člověk musí neustále osedlávat příběhy, ty střelhbité klisničky, bez nichž by se ploužil v prachu jak unuděný pěšák.
Jarka Jendrisková
Paní profesorce s láskou
Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou. (Jan Amos Komenský)
Jarka Jendrisková
Kdo se bojí klasiky - starší bratr "Formanova Amadea"
Já oslepím své koně, zradím cokoliv, Když jen kývneš, když se mihneš na schodech. Tak podívej se na mě, na jezdce o holi, už bych oslepil svý koně , zradil cokoliv ...
Jarka Jendrisková
Vánoce u našich aneb věčné návraty
Věčné návraty nemusí mít jen důstojná klasika, tak se zkusme nezlobit na norský seriál Vánoce u našich, který vám může zpříjemnit adventní čas, že hlavní hrdinka Johanna vypadla z oka Bridget Johnson.
Jarka Jendrisková
První sníh
První sníh, přestože je studený, nikoho chladným nenechá. Je v nás ukrytý a touto dobou se zaručeně objeví .Tak mu zkusme naslouchat.
Jarka Jendrisková
Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami ...( Jan Skácel )
Myslíme na ně, ne pouze 2. listopadu, byli nám drazí, i když se to někdy s nimi nedalo vydržet. Jsou němými svědky našich životů, cenzory našeho svědomí, partnery nekonečného dialogu. Už znají odpověď na všechny otázky.
Jarka Jendrisková
Sobota u Šrámků....
Nenavštívit rodný dům Fráni Šrámka na náměstí v Sobotce nevadí, genius loci jeho veršů bude s vámi cestou ze Sobotky po dlouhých lukách směrem na hrad Kost.
Jarka Jendrisková
Když dojde blogerce, která se chtěla věnovat hlavně kulturní rubrice, dech …
Co psát v době, kdy dochází inspirace, kdy je mi trapné nereflektovat současnost a schovávat se pod klasikou, které se stejně nikdo nebojí, protože je mu většinou ukradená... O čem psát, aby to mělo smysl?
Jarka Jendrisková
Muž jménem Ove
Sleduji novinky a nevyhýbám se klasice, čtu literaturu faktu, historické romány, krimi domácí i severské, milovaného Kunderu, fascinujícího Iana Mc Ewana i skvělou Delphine Vigane... Tak jak mně mohl uniknout Backman a jeho Ove ???
Jarka Jendrisková
Kdo se bojí klasiky
Lvíče, aneb Flirt se slečnou Stříbrnou. Píši Vám Karino, a nevím, zda jste živa , " a tak k Vám pro jistotu vyplouvám...“
Jarka Jendrisková
Jarek Nohavica v Litoměřicích - jen jednou nohou na severu
Jaromíra Nohavicu jsem dosud viděla a slyšela na živo jen jednou. Bylo to v Ústí nad Labem, dobře před 20 lety, v Národním domě, jehož sál nepatří k největším.
Jarka Jendrisková
Inventura růží
Jak napsat báseň? Pomalu a než se setmí, se bát.... Nebo v noci .... A pak ráno už nic neměnit, vždyť není čeho se bát......
Jarka Jendrisková
O jménech
V dobách mého raného mládí (60 a 70 léta) měl zvláštní křestní jméno málokdo. My holky jsme byly Jany, Jarky, Jitky, Hany, Dany, Mileny, Jiřiny, Aleny, Věry, někdy i Ireny , Evy, Květy, Zdenky a Vlasty...
Jarka Jendrisková
Labské variace, řeka v čase (léta šedesátá až sedmdesátá)
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní jsou lidé narození v rovinách, jiní jsou horalé a jiný je ten, komu od narození do dospělosti hučí do uší moře. Já jsem se narodila a vyrostla u řeky.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 54
- Celková karma 26,49
- Průměrná čtenost 709x