IZRAEL 2014 - vzpomínka čtvrtá
Nejsem pokřtěná. Moji rodiče používali termín bez vyznání a nedali pokřtít mě ani mé tři sourozence. Bez vyznání byla již matka, narozená v roce 1922. Již její rodiče a prarodiče byli nevěřící, vlastenci, aktivně činní v protinacistickém odboji (matčini prarodiče, strýc a teta byli popraveni za heydrichiády). Myslím si, že ateismus české společnosti nemá souvislost se statečností a inteligencí národa a nebyl zapříčiněn pouze režimem oficiálně nastoleným v roce 1948, ale že má hlubší příčiny. Kořeny českého „bezvěrectví“ budou kromě jiného v historicky zdůvodněném odmítání katolicismu, který žádný reformní směr neuměl nahradit. Otec narozený v roce 1913 pokřtěn byl, na rozdíl od matky pocházel z rodiny praktikujících katolíků. Jako chlapec „ministrantoval“ v kostele, za což od matky ještě po desítkách let sklízel laskavý posměch.
Vyrůstala jsem tedy v prostředí naprosto nenáboženském, což bylo zde, na severu Čech v šedesátých letech minulého století, zcela běžné. Ve škole se náboženství nejen že nevyučovalo, ale ani se o něm zásadně učitelé nezmiňovali, jako když něco jako víra vůbec neexistuje. Doma jsem slyšela jen názory silně negativní, a to ve smyslu víry jako otupující ideologie, která je nehodná pokrokového člověka. Vánoce a Velikonoce byly prezentovány jako „slunovrat, svátky rodiny a dětí a svátky jara“. Na druhou stranu musím přiznat svým rodičům, že na Vánoce a Velikonoce, přestože chyběly všechny jejich atributy (Ježíšek, Ježíš, koledy, půst i půlnoční mše), mám ty nejkrásnější vzpomínky. Láska nechyběla.
Jak již jsem uvedla, trápil mě rozpor mezi negativním hodnocením náboženství a krásou uměleckých děl náboženstvím inspirovaných, ale vztah k náboženství jsem měla adekvátní výchově, tj. spíše žádný nebo posměšně shovívavý, a to hlavně k řídkým projevům víry, s kterými bylo možné se v té době setkat ( k „ pánbíčkářům“….) Zajímavé bylo, že obdobné a ještě mnohem příkřejší názory na víru měly i mé spolužačky ze střední školy, přestože pocházely z rodin, které na rozdíl od té mé, nebyly s komunistickým režimem názorově loajální. České přesněji řečeno severočeské bezvěrectví prostě nekorespondovalo pouze s levicovým politickým přesvědčením, tak jednoduché to rozhodně nebylo a není ani v současnosti.
Přelom pro mě nastal až tehdy, když jsem se seznámila se svým budoucím mužem a hlavně s jeho rodinou. Poprvé v životě jsem poznala lidi, kteří ačkoliv vypadají a chovají se jako my, tak „ten Bůh“ je s nimi stále přítomen, je přirozenou součástí jejich života. Zejména ta přirozenost pramenící z výchovy mě zaujala. Svátky měly v této rodině úplně jiný rozměr, více se dbalo na všechny tradice, až mně to připadalo trochu směšné a zkraje to bylo i předmětem sporů, když v těchto tradicích chtěl manžel pokračovat i v naší „mladé moderní rodině.“ Dnes mě mrzí, že jsme tradice nectili ještě mnohem více. Ale nešlo jen o svátky, hlavně osudové a přelomové životní události (narození dětí, svatby, smrt) se v rodině mého muže díky víře prožívaly jinak, hlouběji a smířeněji. Snad někdy v té době mě poprvé napadlo, že věřící člověk „je na tom lépe“, že se na nás, kteří jsme nebyli k víře vychováni, dopustili rodiče a společnost křivdy, že nás ochudili o něco, co život obohacuje, když je dobře a co jej činí snesitelnější, když je zle. Ta myšlenka už mě neopustila nikdy.
A mám ji v hlavě i ve chvíli, kdy jsme vyšli na nádvoří z Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Dojmy jsou smíšené. Návštěvníků je obrovské množství. Kolik z nich bylo skutečných věřících? U některých byla víra nepřehlédnutelná, v transu padali na mramorovou desku posledního Spasitelova spočinutí, skutečně to tak cítí? Někteří se „jen“ modlili. A co ti, kteří pouze chodí, dívají se a mlčí - jako já ? Proč jsme tady? Co hledáme? Jsme jen zvědaví turisté, co si odškrtnou další bod programu nebo doufáme, že námi Golgota otřese a někde hluboko zažehne plamínek víry? Stane se mi to zde, začnu v ě ř i t ? A pokud ne, mám naději příště, na jiném svatém místě, kolik mi jich v tomto městě ještě zbývá ? Kolik mi jich vůbec v tomto životě zbývá? A je to vůbec o místech? Jistě že ne, to přece vím.
Chrám Božího hrobu není nádherná, velkolepá, vznešená, dech beroucí katedrála. Je to zde temné, ponuré, místy zanedbané a špinavé … Je smutným paradoxem, že klíče od tohoto nejposvátnějšího křesťanského chrámu mají muslimové, neboť křesťanské církve nejsou schopny se na jeho správě dohodnout.
Proč to tam tedy bylo pro mne tak fascinující a nezapomenutelné? Snad právě pro tu ponurost, která tomu místu svědčí. Snad proto, že jsem se směla dotknout míst, kam položili ukřižovaného Ježíše a sloupů, kolem kterých již prošly miliony věřících i nevěřících, pochybujících i doufajících ….nevím.
Jediné, co v tu chvíli vím, je to, že si musím vzít trochu hlíny, nepatrné množství hlíny z blízkosti Božího hrobu. To je pro tebe, říkám v duchu tomu, kdo už zná odpovědi na všechny otázky a po návratu z Izraele vložím tu zem do jeho hrobu, který bude jednou i můj.
Jarka Jendrisková
Vzpomínka na (ne)jednu venkovskou zabijačku
Únor je měsíc divný, někdy už ani není zimní a jaro přitom také v nedohlednu... Jediné, co je na něm zajímavé, je masopust a zabijačky.
Jarka Jendrisková
Zapomenuté české filmy
Také už jste několikrát viděli téměř vše, co dávají v televizi na všech programech, pokud to ovšem nejsou úplné stupidity? Máte rádi české filmy a jste přesvědčeni, že je už všechny znáte ? Může a nemusí to být pravda.
Jarka Jendrisková
Jak jde kroj, tak se stroj… aneb módní hity a módní úskalí
„Jak jde kroj, tak se stroj“, říkávala máti, když jsem se v pubertálních letech bláznivě smála modelům a účesům na fotkách z jejího mládí. "A neškleb se, jak potrhlá, však ty tvoje mini a grisle (rifle) taky nejsou žádná krása. "
Jarka Jendrisková
Jsou světla, která nevidíme a seriály, které vidět nemusíme.
Kniha Anthonyho Doerra Jsou světla, která nevidíme mě uchvátila a potěšilo mě, že bude převedena na filmové plátno, lépe řečeno na seriálovou obrazovku, nicméně těšení bylo provázeno obavami, jak to dopadne...
Jarka Jendrisková
Kdo se bojí klasiky aneb Karel Čapek se na nás dívá…
Ten, kdo se bojí klasiky, určitě není členem našeho čtenářského klubu, neboť na přání jeho členek jsem si na příští setkání připravila Karla Čapka. Tak proč se nepodělit i s vámi...?
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Přes Česko jdou bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve
Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Místo Česka Rwanda? Nejasný osud ilegálních migrantů do Evropské unie
Migračním paktem jsme udělali důležitý krok k řešení ilegální migrace, ale je potřeba pokračovat....
„Žiju jen z humanitární pomoci.“ Válka vehnala do bídy miliony Ukrajinců
Premium Kdo se měl před válkou špatně, ten se po dvou letech jejího trvání má ještě hůř. Důsledkem...
Pravda o Vrběticích. Ruští agenti nebyli jen dva a proč mrtví Češi neměli šanci
Premium Co předcházelo a co následovalo po výbuchu muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014? Kolik...
Přes Česko jdou bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve
Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...
Prodej chaty, 60 m2, Jakartovice - Bohdanovice
Jakartovice - Bohdanovice, okres Opava
2 621 000 Kč
- Počet článků 54
- Celková karma 29,82
- Průměrná čtenost 709x