Lvíče, aneb Flirt se slečnou Stříbrnou. Píši Vám Karino, a nevím, zda jste živa , " a tak k Vám pro jistotu vyplouvám…“
Kdo neznal verše Sedmé elegie Jiřího Ortena, věnované tajemné a nádherné Karině, jeho famme fatale, tak o nich začal přemýšlet po té, co si stejně jako já, před desítkami let a nyní znovu, přečetl Škvoreckého knihu Lvíče, nenápadnou knihu schovanou mezi Zbabělci a desítkami dalších, ale pro mě prvním a zásadním, dosud nepřekonaným setkáním s Josefem Škvoreckým.
Lvíče je o všem. O době raných šedesátých let, kdy už se mnohé mohlo, ale pozor, ne až tak moc… O statečnosti, zarputilosti, ale i komičnosti těch, co chtěli něco změnit, a hlavně o těch, co chtěli jen tak proplouvat . O posedlosti, která by se jindy a jinde mohla nazvat láskou, ale zde tedy rozhodně ne, alespoň já to tak cítím.
O vztazích mezi kolegy, o hodnotách, které všichni vlastně známe, ale jen těžko a zřídka jsme ochotni je pojmenovat, natož za ně bojovat. Takže je nám trochu hanba, hanba za nás samé. A také si stále nejsme jistí, co je správné, jestli se vlastně ve všem jen nemýlíme …
Kdo Lvíče četl, dá mi za pravdu, koho minulo, vřele doporučuji. A k tomu si dopřejte jako bonus film z roku 1969 - Flirt se slečnou Stříbrnou. A žádné komentáře typu : „ knížka je lepší " nebo " film se mi líbil víc“… Dokonalé je přečíst si knihu a pak vidět film. Jan Kačer je ztělesněním Škvoreckého hrdiny a Marie Drahokoupilová sice fyzicky neodpovídá předloze, ale rozhodně je krásná a tajemná a tak to má být.
Pokud tedy Luboš Pospíšil zpívá :
Už vyplouvám k Vám, Karino
do rána zbývá jen sto roků samoty
už vyplouvám k Vám, Karino
odsouzen k životu zní výrok poroty…
Co k tomu dodat? Orten ani Škvorecký by to nenapsali lépe.
