Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami ...( Jan Skácel )

Myslíme na ně,  ne pouze  2. listopadu, byli  nám drazí,  i když se to někdy s nimi nedalo vydržet. Jsou němými svědky našich životů, cenzory našeho svědomí, partnery  nekonečného  dialogu.  Už znají odpověď na všechny otázky.     

Poradí nám tedy  jak dál, když je uplatíme věncem a svíčkou? 

Dušičky 

 

K  uzoufání  tichý den

je dušičkový den.

Prý svátek  zesnulých,

oni  to však neví…

 

Oni to neví, že nesu věnce  barevné, 

 ale nálada  je šedá,

 když jdu tou temnou  cestou, 

 kudy  chodí vdovy.

 Je to snad  cesta vdoví ? 

 Kdoví,  já byla  holka a ne vdova,

 Mrazí mě, zebe z toho  slova …

 

Jdu  dál a věnců  ubývá. 

Ten tvůj si nechám naposled,  

má všechny barvy,

jako měl náš život,

než    jsi    mě   tady    nechal…

 

 

 

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Jarka Jendrisková | úterý 1.11.2022 19:17 | karma článku: 12,63 | přečteno: 364x